V jednom pokoji za jediný den - Přemýšlivá noc

Dvoje černé vlasy se dotýkají na jednom polštáři. Jedny jemné, vypadají až mastné. Svojí délkou by zahanbily kdejakého metalistu ze známého nočního klubu v Londýně. Jsou dlouhé a rovné, svit měsíce se v nich leskne a hází tmavomodré odlesky. Druhé jsou drsné a tvrdé. Nepoddajné a při délce asi dvaceti centimetrů jsou rozcuchané jako vrabčí hnízdo.

Ve tmě tikají kukačky a občas jemně pleskne o hladinu malého akvária některý z karasů. Projíždí se ve vodě a hájí svoje území. Jejich domov je položen na jedné z polic velké, ebenové knihovny. Je stísněný mezi cennými svazky profesora lektvarů.

V pokoji je kromě postele a knihovny taky pracovní stůl obtěžkaný skleničkami s barevným inkoustem a otevřenou knihou. Je psaná gotickou minuskulí, s ozdobným písmenem na začátku každého řádku. Jemně se v ní klikatí stonky s lístečky a obrazy svatých. Severus právě opisuje z knihy nějakého bezvýznamného řádu 16. století. Vždycky ho bavilo luštit latinská slovíčka a napodobovat duktus pisatele. Opis bude jednou mít tu čest být usazený vedle akvária. Stejně jako desítky opisů před tím.

A samozřejmě nechybí židle. Je na ní jemně poskládáno dvoje černé oblečení.

Když se podíváme lépe na postel, všimneme si, že tmavé oči jsou otevřené a zírají na strop. Ruka profesora se probírá neposlušnou kšticí Harryho neduchapřítomně, jakoby Severus přemýšlel.


Když jsem ho viděl poprvé, byl ještě tak maličký. I přes všechnu odvahu v jeho očích a klikatou jizvu na čele mi bylo jasné, že potřebuje ochránit. Díky všemocné magii dluhu jsem byl přirozeným strážcem malého chlapce. Jeho otec mi zachránil život před Lupinem... tenkrát, v chroptící chýši.

Ujal jsem se svojí povinnosti se ctí, myslím si. Pozoroval jsem ho z temných stínů, aby nevěděl, že je sledovaný. Kolikrát se otočil a sledoval zákoutí bedlivým zrakem, ale mě nemohl vidět. Nepřál jsem si, aby mě viděl, a navíc... zastírací kouzlo je pro mě jednoduché. Léta praxe, řekl bych.

Jednou jsem ho sledoval při cestě na vyučování. Spěchal, zase se zapomněl ve společenské místnosti. Dost mě tím rozčílil za pět minut jsem měl mít vyučování se třeťáky a takhle nestihnu pravidelný příchod! Byl jsem ale odhodlaný jít za ním tak dlouho, dokud nebudu muset odbočit k učebně lektvarů. Přinejhorším nasadím rychlejší tempo, proběhlo mi tenkrát hlavou. Tohle si pamatuji dobře, protože... než jsem stačil dokončit myšlenku, natáhl se jak široký tak dlouhý na rovné cestě. Přišlápl si tkaničku. Škodolibě jsem se rozesmál nemysle na to, že zastírací kouzlo nezastírá úplně všechno.

Šíleně se vyděsil. Při pohledu na hrůzu v jeho očích, mě smích přešel. Zapříčil jsem ji a dlouhé dny si to vyčítal. Zpackal jsem celé sledování na několik dalších měsíců. Vždycky si potom s sebou bral hloupý Pobertův plánek. Začal mi zcela nesmyslně chybět. Tehdy jsem si to uvědomil. V Pottrově třetím ročníku.


Najednou se oči zavírají a ruka sklouzne vedle nehybného mladého těla. Profesor se pokouší usnout, tak tiše, prosím.